Učím se. Tedy, spíše se o to pokouším. Šlo by mi to daleko líp, kdybych napůl nespala a nebolela mě tolik hlava. Také tak milujete bolest hlavy právě ve chvíli, kdy vás okolnosti donutí hledět na monitor a číst ta malá černá písmenka? Fascinující.
To, co se snažím pochopit, je matematika, proti které vlastně vůbec nic nemám. Lineární a kvadratické funkce, nebo jak se jmenují ty nesmysly, které probíráme, mi sice k ničemu nebudou, chápu však, že asi mají i nějaké praktické využití (ačkoli ze svého omezeného pohledu žádné nevidím). To, co mi vadí, je naše milovaná profesorka, paní S. Kvůli její neschopnosti cokoli vysvětlit tak, aby to průměrný nematematik pochopil, právě teď sedím u počítače, přestože nemám nejmenší šanci učivo pochopit. Nu což, s tím bych se klidně smířila, matematiku dále studovat neplánuji. Když se mi ale spolužák dobrosrdečně pokusil ty hlouposti vysvětlit a ptal se, co z toho vlastně nechápu, musela jsem potupně odpovědět, že nerozumím vlastně ničemu. Ten pocit se mi ani trochu nelíbil, takže si pročítám postupy zveřejněné na různých internetových stránkách a zavírají se mi oči.
Tímto končí má pauza, tedy i pětiminutová zpověď. Znovu se vrhnu na učení a budu doufat, že mi v hlavě něco zůstane. A jestli se zítra neobjevím ve škole, pravděpodobně jsem usnula a rozbila si hlavu o klávesnici. A bude - li tento úraz smrtelný, vězte, že své knihy neodkazuji nikomu a chci s nimi být pohřbena - to abych se v nebi, které mě jistě čeká, nenudila. Děkuji za pozornost.