Tohle - ať už je to cokoli, protože povídka to rozhodně není - vzniklo během procházky zasněženou krajinou. Napadala mě různá slovní spojení a po příchodu domů jsem se rozhodla je sepsat, seřadit a nyní i zveřejnit. Jestli se mezi Vámi najde alespoň jeden člověk, kterého tohle ´cosi´ potěší, pak to zjevně splnilo svůj účel.
Zima má v sobě něco barokního, úsměvně přeplácaného, a zároveň jakousi hříšnost, jejíž lstivost a kouzlo spočívá v překvapivě jednoduchém, ale účinném triku - v paruce nevinnosti.
Právě zima je obdobím, kdy mají mladí milenci mnoho příležitostí ukončit seznamování duší a pokročit - či v mnoha případech sestoupit - k poznávání těl. Vždyť věta ´Miláčku, je chladno - neschováme se raději někam do tepla?´ by v okatě rozpáleném létě působila nepatřičně, zatímco zima její rozpínavosti nabízí patřičný prostor a dívky se tak změní v třesoucí se labutě, které touží po horké náruči vysněného prince. Konečně jsou labutě ochotny odpustit svému uchvatiteli vady na kráse a v povaze, na které by léto posměšně ukazovalo prstem, vědomo si neslušnosti takového počínání.
Zima je mistr přetvářky. Pod frigidní sněhovou parukou ukrývá těžko uvěřitelnou vášeň - ale kdo je tak hloupý nebo romantický, aby se prokopal vším zničujícím chladem s vidinou něčeho, čemu stejně věří jen napůl, když rozjívené léto samo nabízí své kypré tvary?
Zima je druhořadý umělec, libující si v romantické kýčovitosti, kterou si snílek nemůže nezamilovat, ale slušný člověk v ní nikdy nenajde spřízněnou duši. Je nepochopený génius, jehož vynálezy šokují svou nepraktičností, ač jsou technicky dokonalé.
Jestlipak ale zima vůbec stojí o to, aby byla milována a obdivována davy? Není jako jaro, zbožňované milovníky ryzího života. Je protikladem léta, nestydatě odhalujícího své tělesné vnady, uznávaného hledači živočišného dobrodružství. A ač mají mnoho společného, liší se zima i od rozjásaně melancholického podzimu, k němuž se upínají ti, kteří se touží třeba jen na chvíli nerušeně přehrabovat ve svém nitru, jakož i lidé narcisticky posedlí tragičností svého údělu. Možná si obdiv nezaslouží, možná o něj jen nestojí, ale přesto existuje nějaká šance, že se chvěje dojetím při každém pochvalném slovíčku o ní a touží být milována, aniž ví, co si s láskou počít.
Jisté však je, že když zamrká svýma ledově modrýma očima, v každém z nás se něco pohne - přestože si to mnozí nepřiznají....

Určitě potěšilo, tleskám :). (Neboli mé neprokrvené ruky se jala zloba na tu druhou, která má větší štěstí
.)