Tak tohle bude na dlouhou dobu můj nejoblíbenější sen.

Bylo ráno a já jsem v doprovodu Maemi vcházela do gymplu. Uhodnete, kdo stál u vrátnice a rozprávěl s usmívajícím se panem Vychopněm? Samozřejmě, nikdo jiný než mnou neskonale obdivovaný Alan Rickman. Stál ke mně zády, ale viděla jsem, že má na sobě elegantní tmavý oblek s příjemně sodalitově zbarvenou košilí. Měl také ty pěkné brýle, ale držel je v ruce. Stála jsem a zbožně na něj koukala.
"To je Alan!" řekla jsem Maemíně.
"Není, to je jen školník."
"Co blázníš? Dívej se, je to Alan, vždyť vypadá úplně jako on!"
Na Maemi už jsem ani nepohlédla a rozběhla jsem se po schodech nahoru - právě tam totiž zamířil i on. Kráčela jsem těsně za ním a zcela jasně jsem si uvědomovala, že voní příjemným parfémem (směs heřmánku, ambry, šalvěje a tabáku - proč mě ve snech stále pronásleduje?).
Došli jsme do druhého patra a on náhle zastavil přímo naproti WC. Červenala jsem se jako ředkvička a a navíc jsem si všimla, že místo bot mám na nohou větší a tlustší verzi jídelních hůlek. Pěkných, dřevěných.
Chtěla jsem se schovat na WC, ale Alan mě chytil za paži (poměrně silně, až bolestivě, ale to mi vůbec, vůbec a ještě jednou vůbec nevadilo) a sdělil mi, že si zatančíme waltz.
"Já to neumím," odpověděla jsem, nespokojená s jeho přesvědčením, že ho bez námitek poslechnu.
"Umíš," řekl on a vtom začala hrát hudba. Uvědomila jsem si, že má pravdu.
A tak jsme začali tančit. Chvíli jsem přemýšlela, jak je možné, že tak nezajímavý tanec má v sobě takový náboj.... A pak mi to došlo. Ten náboj nepocházel z tance, ale z Alana. A možná.... asi.... určitě i ze mě.
Tančili jsme velmi dlouho, nakonec se ale s úsměvem rozloučil a odešel. Vběhla jsem do třídy a oznámila Maemi, co se stalo.
"Co teď budeš dělat?" zeptala se.
"Nic, vždyť je to stejně sen."
A v tu chvíli mi to došlo. Zajímavé je, že jsem to musela říct, abych si to uvědomila. A tak mě napadlo, že než se probudím, mohla bych se trochu nesmyslně pobavit.
Rozhodla jsem se, že budu mít zářivě rudě nalakované nehty, a měla jsem je. Ukázala jsem na židli a ta se vznesla. Za chvíli už po třídě létaly předměty jako ohromný hmyz. Spolužáci to nadšeně sledovali a začali mě přesvědčovat, abych zvedala stále těžší předměty - až se stalo, že jsem jeden předmět zvednout nedokázala. Třída propukla v škodolibý, povýšený smích. Cítila jsem se trapně, ale jeden ze spolužáků se mě zastal:
"Za prvé - je to její sen a nikdo z nás by bez doteku nezvedl ani propisku. A za druhé - možná opravdu existují věci, které bychom měli nechat tak, jak jsou."
Uvědomila jsem si, že je to odpověď na otázku, kterou jsem sice nikdy nevyslovila, ale trápila mě už několik měsíců - a snad i let. A to bylo jasným signálem, že snít dál už je zbytečné a měla bych se probudit. Pevně jsem zavřela oči a....

A probudila jsem se. S nádherným pocitem, že jsem zase něco vyřešila, ale zárověň trochu smutná. Nevím proč. Možná bezdůvodně.
Podívej se na film Amélie z Montmartru. Je to nesmysl, který se Ti bude určitě líbit.